hrozně ráda nakupuju starý rámy na aukru. respektive ráda je používám a za rozumnou cenu jdou sehnat obvykle jen na aukru. kontejnery jsou totiž poslední dobou obsypaný hlídkama překupníků a solidní kousky (čehokoli) jsou hned rozebraný. obyčejnej pracující občan tak nemá šanci se sběrem odpadků obohatit. ale nechme sebelítost stranou, původně jsem chtěla jen napsat o tom, jak ráda mám v ruce historii, něčí minulost a trauma z obšacovaných kontejnerů se do toho vloudilo omylem.
zkrátka pošramocený rám, který už někde doma visel a vystřídalo se v něm několik obrazů je takový malý kouzlo. navíc jsou tyhle retro blondely festovní, propracovaný a hlavně ze dřeva. je jedno, jestli je přemaluju na bílo nebo ne, stejně vždycky tak nějak smrdí starobou. a největší dobrodružství je když rám dorazí i s fotkou nebo obrazem. říkám si, kdo si asi vybral do bytu tak hnusnou krajinku? anebo ji maloval? páni, pak neni vlastně tak strašná, musel bejt fakt šikovnej... je po někom z rodiny anebo jen ležel u popelnice a já teď hmatám na bůhví jakou lahůdku?
no a smozřejmě největší adrenalin je, když se pod povrchem objeví druhá - tajuplná vrstva. je to jako rodinný tajemství. pro vás je to něco normálního, ale pro objevitele zbrusu novej svět. tak jsem dneska spekulovala, proč se někdo v roce 1945 rozhodl ten holčičí portrét zakrýt kresbou vlčáka. že by se ta baculatá paní radši než na sebe dívala na pejska? nebo si manžel konečně pověsil do pracovny největšího miláčka? možná se rozhodli společně. možná ne...
