zlatou edici jota budu muset víc prozkoumat...
"Jeden starý muž přišel s pytlem hlíny přes rameno, v hlíně se to hemžilo mravenci a žížalami. Jakmile přisotupil k oltáři, všechny ženy v elegantních kloboucích se odtáhly od uličky, dlouhé šňůry perel se jim vychýlily na stranu, jako by se pod nimi naklonila paluba lodi. Když venkovan vyprázdnil na oltář svůj pytel a všude se rozlezli černí mravenci, kněz ve svém čistém rouchu couvl dozadu. "No tak, obraťte tyto škůdce na křesťanství!" zakřičel farmář. "Vezmu je domů, aby obrátili na víru i ostatní, pak mi snad přestanou žrát obilí a nechají mi něco, z čeho budu moct žít."
"Ti tmaví muži a jejich ženy tady nesmějí nakupovat ani jezdit tramvají, řekl, že je to nezákonné. Dokonce ani si dát oběd v restauraci. Pokud se některý z nich chce vymočit, když zrovna kope příkop na Pennsylvania Avenue, anebo se chce napít, musí jít dvě míle po Sedmé ulici, aby našel restauraci, kde mu dovolí dotknout se sklenice nebo použít záchod. Je to divné. Být sluhou, mít malý plat, to není nic zvláštního. Všechny bohaté Mexičany kdysi zvedali z kolébky sluhové. Ale všichni pijí ze stejné karafy na vodu, z níž se plní pánova sklenice, a používají ten stejný záchod, ještě teplý po pobytu patróna. V Mexiku by nikdy nikoho nenapadlo oddělovat ty dva proudy moči."
"Ten stařec musí mít ještě šťávu," řekla Carmen Alba. "Stařec?" vyprskla pepetua. "Není mu ještě ani šedesát. Vy jste fakt ještě děti, nic nevíte. Čím déle se šťáva vaří, tím je pikantnější."
"Ta slova byla napsána v temných, tichých pokojích. Jak dokážou čelit jasnému, hlučnému světu? Vy to musíte vědět. Rozdíráte svou kůži a vyléváte se na plátna. A pak necháte kurátory, aby rozvěsili Vaše vnitřnosti po galeriích, napospas společenským klepům. Dá se to přežít?"