"chtěla klid, pro sebe i pro ostatní, hlavně pro Janinku, která měla zákaz se s ní scházet, s holkou Němců, jako byli ti, kteří v Reichu zavřeli a zavraždili jejího strýce z Frývaldova, po kterém Janinčina teta musela splácet dluhy. dluh za vazbu 1,50 marky za den, za soudní výlohy 20 marek, za popravu stětím 300 marek, za očištění nože od krve 5 marek, za odnesení hlavy 5 marek, za zpopelnění a pohřeb 100 marek, všechno jí to prý na účtenku rozepsali a vypočítali splátkový kalendář, tetě, která dostávala plat sedm marek týdně, za které na černém trhu nekoupila ani hrnek sádla."
"pro Blaniččinu generaci jsou ty věci, co se udály, zasazeny v tak dávné minulosti, že vypadají, jako by s nimi neměly nic společného. mladí jako ona to vnímají jen jako tragickou pohádku, kterou žili jejich prarodiče, tyhle děti se už nemusí vyrovnávat s ničím, co oni nechtě přenášeli na ty svoje. pro tyhle děti je to prostě historie, ne přítěž."
"nemůžu si pomoct, ale mám prostě dojem, že kromě těch dvou tří let se strýcem Karlem máma žila úplně nenaplněný a zbytečný život."
p.s. nejdepresivnější závěrečný odstavec ever. od teď čtu samý veselý knížky bez války, znásilnění, smrti, nespravedlnosti a nepochopení. nějaký tipy?