"každý zlomek vteřiny, kdy vnímáme zeď, nás utvrzuje v domněnce: pevná-překážka-jíž-nelze-projít. kolik milisekund denně zachycují naše smysly zdi, dveře, podlahy, stropy, okna? kolik nanosekund denně, aniž si to uvědomujeme, přijímáme hranice a meze?
kolik nanosekund denně, uvažoval. bilion? a to se bavíme jen o architektuře a úplně pomíjíme další kategorie jevů, které nás všechny současně zaplavují sugescemi svých hranic - kategorie, jako jsou percepční psychologie, biologie, fyziologie, chemie, aeronautika, hydrodynamika, laserová fyzika a vlastně všechny obory, které si kdy člověk vymezil.
proto jsou lidská mláďata tak dlouho bezmocná, i když se každou vteřinu neuvěřitelně rychle učí. potřebují si osvojit základní sumu poznatků, kritické množství sugescí, aklimatizovat se pro přechod od čistého vědomí k našemu běžnému vnímání prostoru a času.
dětství je základní škola smrtelnosti. ti nebozí tvorčkové musejí čelit takovému přívalu sugescí, že není divu, že jim trvá roky, než poprvé doplavou do klidných vod samostatného myšlení. je s podivem, že jejich první slovo není "pomoc!" ačkoli možná je - jejich pláč."