co se píše v knihách: marius szczygiel: libůstka

"nežádat mnoho. příliš o sobě nemluvit."

"vedra. toužím po něčem, co neumím pochopit a vyjádřit. chtěla bych jet někam daleko za někým takovým jako já. jenže skutečnost nejsou iluze. trčím v Parkové ulici, která je naštěstí v létě moc hezká a jiná než ostatní."

"mám ve své samotě kamarádku, mouchu. když je v pokoji teplo a něco jím, poletuje kolem mě. už několik týdnů."

v neděli obvykle bývám sama. čas plyne tiše, nic nechci, nic neočekávám. bude tak, jak má být, už se nebudu vzpírat."

"včera mi spadl na zem ovladač od televizoru, jsem zoufalá!"

...

"milá Heňko, teď zas nejsem v nejlepší formě já. dívám se do zrcadla skoro zhnusená. ale doufám, že mě to přejde. člověk si prostě musí na to prašivění zvyknout."

"mým největším přáním je, aby mě povolali do armády a rozkazovali mi, co mám dělat, a aby mi všechno naprogramovali. abych si nic nemusela brát na vlastní triko. tušila jsi, že život v kapitalismu bude tak těžký?"



co se píše v knihách: régis jauffret: blázinec

prej Ionesco třetího tisíciletí. ach ano, to by mohl bejt, je totiž naprosto úchvatnej! 

"bude si myslet, že jde o nějaké improvizované erotické dobrodružství, konečně uskutečněný sen, ale bude tam, aby si odpykal své chování, minulé, budoucí, nemůže popřít, že má penis, varlata, ty přívěsky, co z lidských jedinců dělají muže, možného milence, potenciálního přiléhače či jednu z těch pijavic, co odmítá odejít a fňuká, dovolává se lásky, imaginárních pout, jako by byl domácí kočka nebo pečetní prsten zděděný po uctívaném otci. nebudu se na něj zlobit, že je mužský, na zamračenou oblohu se člověk také nezlobí a jenom blbci si klekají před každým parpskem slunce."

"člověk by se musel dožít pěti či deseti století, aby dozrál, aby byl uvážlivý, nepřeskakoval už bezdůvodně od dobré nálady ke smutku, od nadšení k zoufalství, a měl dostate zkušeností, aby byl schopen váhajícímu dítěti smysluplně poradit."

"muže nikdy dost nevychválíš, a chce-li si inteligentní žena i toho nejhloupějšího manžela udržet, musí ho pořád dokola přesvědčovat, že tu vidličku, kterou si dává do úst šlachovité maso, co sami dva přežvykují v ošuntělé kuchyní, jelikož je hloupý a neumí vydělat dost peněz, vynalezl právě on."

"hlavně se nepokoušejte vzít si život. Damien nemá rád smrt, však víte. dotklo by se ho to a vaše matka by mu určitě přišla dělat výčitky, které by ho hlodaly řau týdnů."

"jsou takoví, co mají v lebce nekonečný svět, narážejí do planet a pálí se o hvězdy, prostě blázni, politujme se už jen ze strachu, že jimi budeme jednou také. jiní naopak mají pohodlné jachty, s nimiž mohou podnikat vnitřní okružní plavby, bezpečné navzdory bouřím, vichřicím a tajfunům; tihle privilegovaní jsou hodni závisti a my jim závidíme."

"Damien je dítě moderních časů, joseph lituje, že jsme se nenarodili o století dřív, jiná doba a tehdejší východa by z něho určitě udělaly syna, který by spíš odpovídal jeho představám. my jsme se ale podřídili současným mravům, nechali ho skákat po křeslech, dávali mu zákusky, když odmítal maso, nesouhlasili s vychovateli, pokud ho trestali, a celých pět let jeho poberty jsme snášeli jeho urážky. ještě dnes se na nás občas oboří, jako by se jeho dávné pubertě podařilo překročit práh dospělosti a dál nás kropit svým jedem."  

"abych vám řekl pravdu, láska je nám doopravdy lhostejná, nikdy na ni nemyslíme a vzpomeneme na ni leda mimoděk, asi jako když ateista zvolá Bože můj, když někam založí svu kreditní kartu."






co se píše v knihách: thomas ott: exit

"moje příběhy jsou noční můry, jsou to stavy úzkosti. vyjadřuju jimi věci, na které pořád myslím. věci, které jsem možná viděl ve skutečnosti a teď se je pokouším vyjádřit parabolou, metaforou. funguje to jako vymítání ďábla. pokaždé, když dodělám nějaký komika, cítím úlevu."

"od prvního obrázku víš, že to dopadne špatně.  a že z toho bludného kruhu není úniku."



365x brunhilda: první pokuta za nedodržení předsevzetí. au!

a je to tady. 

poprvý od 1. prosince jsem nedodržela předsevzetí. v pátek a sobotu jsem se 100% flákala a nic nenakreslila do projektu 365xbrunhilda! (na programu bylo totiž tolik degustací, že na kreslení nebyl čas.) klepněte mě přes prsty, opovrhujte mnou, smějte se. ale je to tak.

každopádně platí, že za každej vynechanej den cáluju 100 kč. a jelikož jste mi nikdo neporadil na co přispívat, vybrala jsem si sama - trestných 200 kč putuje na skutečnýdárek.cz. konkrétně kupuju čtyři kanystry na vodu.

teď mě, prosím, omluvte, jdu si pořídit devítiocasou kočku a zpytovat svědomí. au!

co se píše v knihách: jaroslav rudiš: grandhotel

"proto jsem k ní přece začal chodit - aby mě někdo poslouchal, jako v tom filmu o doktorch v New Yorku a holkách, co se u nich válejí na pohovkách a mluví o depresích. o špatném sexu. o smutku po sexu. a nakonec se s těmi doktory vyspí. dávali to v televizi."

"sebevrahy nemá nikdo rád. možná proto, že jim lidi závidí tu odvahu, kterou sami nemají. odvahu udělat ten krok, odvahu riskovat. nejvíc sebevrahy nemá rád Jégr. byl to on, kdo na kříž přibil cedulku sebevraždy hlaste v recepci. nikdo ale nic nehlásil. jen na ni někdo připsal zlomte vaz."

"jako holka jsem sem často chodila. - jako prostě k tomuhle hrobu? - ne. jako na hřbitov. - jen tak? - jo. četla jsem si náhrobky a uklidňovala se, že některý lidi umřeli mladší, než jsem já. - a pomohlo to? - ne. dělám to furt."


50. den projektu 365x brunhilda

lidi se mě ptaj, tak co, jak ti to jde? já vám to teda povim. jde to, ale dře to!

každej den přemejšlim, co stvořim a zveřejnim. rčení "jít s kůží na trh" je sakra blízko pocitu, kterej denně prožívám. jelikož neni čas strčit všechno, co se nepovede do šuplíku. neni čas na hrdinství. i sebevětší krávovina se musí vyblejsknout a odpostovat. protože jinak bych nic nestihla...

zdálo by se, že tyhlety malůvky se daj načmárat za pět minut. asi jo. ale já kreslit ani malovat neumim. mně to prostě trvá. vymyslet, otevřít blok, načrtnout, obtáhnout, kolorovat. najednou je to půlhodina, ani nevim jak.

takže ty dny, kdy přijdu pozdě večer domů a místo pádu do postele sedám ke stolu, proklínám. přiznávám. anebo když už skoro upadám do kómatu, a pak si těsně před půlnocí vzpomenu "tvl, ještě malovat!" a vyběhnu v pyžamu k notýsku, to už si říkám "už jen něco málo přes 300 dní". už bude konec...

ale když už jsem se před lety rozhodla, že malování by mohla bejt zábava, tak se jen tak nevzdám. protože ona je a velká. a taky vyčerpávající. a hlavně nekonečná. 

na světě existuje zhruba tak bambilion věcí, který potřebuju malovat. a proto vznikla 365ka. aby aspoň zlomek z nich našel svoje místo. nebo spíš moje.

a tak kreslim na gauči, u stolu, v tramvaji, po kavárnách. a říkám si, že když už jsem zvládla padesát dní, zvládnu i těch třistapětašedesát!